Historie Dělnických domků

Dělnické domky bývají spojovány především s podnikem Kovohutě. Avšak jejich historie sahá mnohem hlouběji, konkrétně do roku 1907.

Předchůdcem čelákovických Kovohutí byla tovární firma STABENOW. Počátek průmyslové výroby a zpracování neželezných kovů v Čelákovicích datujeme do roku 1860, kdy pánové Stabenow a Galauner uzavřeli dohodu o založení mědirytectví. Tehdy se veškeré aktivity zmíněného podniku odehrávaly v Praze. Avšak s nárůstem poptávky bylo třeba rozšířit výrobu a přestěhovat se do větších prostor. Těmi se v roce 1906 staly stávající tovární objekty v Čelákovicích.

Firma Stabenow se zabývala například válcováním mědi a výrobou olověných akumulátorů. V roce 1920 došlo k její transformaci na akciovou společnost. O dvacet let později se spojila s dalšími pražskými podniky. V roce 1946, rok po předání do národní správy, zde vznikl národní podnik zvaný „České válcovny kovů“. Od roku 1949 se v názvu firmy vyskytuje v různých obměnách název „Kovohutě“ – naposledy jako KOVOHUTĚ HOLDING DT, a.s.

Městské muzeum v Čelákovicích, za jehož pomoc děkujeme, nám poskytlo následující informace: „Z Kroniky města Čelákovic I. a Čelákovic E. Vlasáka lze vyčíst, že v roce 1905 prodala místní obec jí náležející pozemky čís. kat. 240/2, 240/3, 240/4, 241/1, 241/4, 241/5, 244/27, 323, 324, 325, 326, 327/1, 327/2 a 328 tovární firmě R. Stabenow Praha-Žižkov, každý čtvereční sáh za 1 korunu a 30 haléřů. Stržené peníze byly složeny do zemské banky v Praze a potom na vkladní knížku Okresní záložny hospodářské v Brandýse nad Labem. Zároveň s továrnou vyrostla pro její zaměstnance i kolonie 12 dělnických domků a 2 domky pro úředníky. V roce 1907 byla zahájena stavba silnice do Jiřiny.“ 

Kniha 150 let Kovohutě Čekákovice, aut. Zeno Čižmář, rok vydání 2010, na str. 10 a 11 uvádí: „V září 1905 architekt Sakař zaklepal na dveře čelákovické radnice a začala jednání o prodeji obecních pozemků…. Obec svým nákladem v roce 1907 vybudovala od hřbitova až k továrně příjezdovou silnici. I když zároveň s továrnou vyrostla pro její zaměstnance kolonie dvanácti dělnických domků a dva domy pro úředníky, jak poznamenal obecní kronikář, o bydlení začala být v Čelákovicích nouze a ceny bytů vzrostly.“

Na straně 24, pod dobovou fotografií, stojí poznámka: „Kolonie dvanácti domků vyrostla v sousedství továrny v letech 1906 až 1908. Na elektřinu byly napojeny až v roce 1935. V letech 1921 až 1923 vyrostly pro úředníky při cestě do továrny další tři dvojdomky. V roce 1952 byly tovární pozemky v okolí kolonie rozorány na políčka a paradoxně v časech kolektivizace zemědělství rozděleny mezi obyvatele dělnických domků.“

Podle našeho dosavadního pátrání však není záznam místního kronikáře úplný. Ze zápisů pozemkové knihy Katastrálního úřadu pro Sč. kraj vyplývá, že kronikář vynechal parcelní číslo 244/26. První zápis týkající se zakoupených pozemků pochází z roku 1906. Nesedí také počet budov, neboť ve skutečnosti bylo vystavěno dělnických domků osm a tři dvojdomky úřednické.

Na dobové fotografie domků, kupní smlouvy a údaje z pozemkové knihy se můžete podívat ve fotogalerii.

Domky  sloužily jako služební byty pro zaměstnance továrny. Dělily se na byty úřednické (u autobusové zastávky Kovohutí) a dělnické. Zaměstnanci dostávali a odevzdávali klíče v závislosti na svém zaměstnaneckém poměru. V šedesátých letech Kovohutě nabídly těm, kteří domky obývali, jednotlivé byty k prodeji. (Jak napovídají záznamy z pozemkové knihy, nemohlo k prodeji bytů dojít dříve než po roce 1964, neboť kniha byla vedena právě do roku 1964 a poslední záznam končí v roce 1955. V té době se nevedly duplicitní záznamy – kniha obsahuje zápisy o pozemcích i budovách. Jediným vlastníkem pozemků i budov je ve zmíněném období firma Stabenow, která postupně mění název až na konečné Kovohutě.)

Avšak v 60. letech došlo k první a zásadní chybě. Při prodeji domků se jaksi „pozapomnělo“ na současný prodej pozemků pod stavbami. Dnes už můžeme jen spekulovat, zda se jednalo o úřednickou chybu, či dopředu zamýšlený záměr. Faktem zůstává, že katastrální úřad zapsal nové vlastníky staveb, avšak pozemky pod stavbami zůstaly ve vlastnictví Kovohutí.

Druhá chyba následovala při tvorbě územního plánu. Město Čelákovice do roku 1994 žádný územní plán nemělo a postupovalo podle tehdy platného stavebního zákona. Když došlo na práci na prvním územním plánu (jehož autorem byl Ing. arch. J. Danda), vyslovily Kovohutě předpoklad rozšiřování průmyslové výroby a dohodly se s městem na vybudování průmyslové zóny. Ta zahrnovala i zmíněné dělnické domky. Praktické dopady oné dohody, které pro současné obyvatele trvají dodnes, uvádíme ve složce Současnost.

Zjednodušeně řečeno, průmyslová zóna nepočítala s využitím lokality pro účely bydlení, ale pro průmyslovou výrobu. Veškeré stavební práce (s výjimkou základních oprav), zasíťování atd. mohly být povoleny pouze pro účely průmyslové. Vodu, kanalizaci atd. šlo zavést do objektů průmyslových, nikoli obytných.

Aktuálně: Archivní materiály prokázaly, že se kolonie Dělnických domků již od roku 2004 nachází ve smíšené zóně pro bydlení (viz složka Aktuality, pozn. ze 27. 01. 2016).

Za třetí křivdu považují obyvatelé dělnických domků převod pozemků v roce 2010 z Kovohutí na město, kdy majitelům staveb opět nebylo umožněno zakoupit pozemky pod domky. Současný stav mezi majiteli staveb a majitelem pozemků (městem) je upraven nájemní smlouvou.

Dělnické domky tvoří neodmyslitelnou součást historie města, což je další z důvodů, proč si zmíněná lokalita zaslouží pozornost a péči.